Že by už?
Tak mi poslední dobou stále častěji vrtá hlavou otázka, jestli je na období prvního vzdoru vážně brzy, nebo už je to tu….aspoň v náznacích…
Jestli si to dobře pamatuju, tak jsem všude četla, že tzv. období prvního vzdoru se dostavuje mezi 2. a 3. rokem života. Ha, ha, ha, tak teda nevím, ale u nás už asi vystrkuje růžky…
Tomáš je samozřejmě moje nejsladší a nejmilovanější dubnové Květňátko, ale přeci jen mám pocit, že je poslední dobou samé ne, ne, ne, teda většinou, má i světlé chvilky, kdy říká kouzelně ANO ;o)
Ovšem negace čehokoliv, jakékoliv mé snahy (obléct ho, nakrmit, obout, přebalit, hrát si s ním), je denní program číslo jedna. Ven jít "nechce", ale pak si to užívá, domů jít "nechce", ale pak tam řádí naprosto spokojený, že má volný pohyb, k babi "nechce", ale pak nechce od ní....
A taky sám, sám máme na denním programu, ve všem... Sám se musí krmit, i když to neumí, a to ho vytáčí k nepříčetnosti. Sám si obouvá boty, ale taky mu to nějak nejde. Sám chce jít venku, ale samozřejmě svým jánevímkolikátýmsmyslem pozná, kam bych potřebovala, aby šel, a vydá se opačným směrem. Všechno sám. Jo, jasně, utváří si osobnost. To píšou všude. Ale kde píšou, jak to přežít se zdravým rozumem??????
A za největší „problém“ považuju to, že mi pořád ještě neumí říct, co po mně chce. Teda něco máme nacvičené, manžel kolikrát nechápe, jak vím, že tohle teď chtěl, nebo říkal, nebo se na to ptal, ale to jsou věci, které se opakují a už je znám, takže ty jeho posunky a slovíčka si pamatuju. Ale horší to je u něčeho nového, to mi pak mlátí hlavou do zdi, dveří, podlahy, nebo nejlépe hrany prahu, jak je zdrcen nepochopením z mé strany. Je to pak hromádka neštěstí. Nebo si říká, jak můžu být tak neschopná, že nevím, že právě chtěl jet za kámoškou?? Nevím, ale každopádně jsem z toho pološílená, protože jakákoliv moje reakce to jen zhorší tak, že si dá opravdu dardu. A pak brečí. Ale pochovat samozřejmě „nechce“, jasně, že se pak tulí, ale nejdřív mě musí trochu okopat, aby to jako nebylo jen tak....
A taky ty jeho šílené provokace - ví, co fakt nesmí dělat, ale demonstrativně jde a udělá to tak důsledně, abysme ho nemohli přehlídnout a čeká. Ovšem už má většinou smolíka, protože nejlepší je na to nereagovat. Jasně, že mu řeknu ne, ne, ne, ale když to je potřetí a navíc s potutelným úsměvem, tak je mi jasné, že reakce ho jen popuzují k činům....
Tudíž praktikujeme nejčastěji metodu vyčkávací.
......a přiznávám, že někdy to skončí odnesením od té které zakázané věci a plácnutím po zadku s mírným proslovem - rádo by výchovným...
A nejvíc mě děsí to, že kamarádky – maminky starších dítek, mi říkají, že to je jen začátek. Proboha, a co jako přijde pak????? :-OOOO
Lenka a vzdorující Tomík