Je mi doma dobře…..
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, strašně moc jsme se na mimi s manželem těšili. Od té chvíle mi ale hlavou běžely i myšlenky na téma, jestli doma nebudu nespokojená a nebudu chtít utéct do práce jak jen to půjde. Zkrátka jestli fakt budu schopná se dítku věnovat na mateřské celé tři roky bez toho, abych z toho byla otrávená, znuděná domácí puťka, která nezná nic jiného, než stále stejný kolotoč…
Doma jsem zůstala od září 2004, protože moje ble stavy byly fakt síla a navíc jsem v práci dělala Ferdu mravence – práce všeho druhu a dost často zvedala a přendavala fakt těžké krabice. A tak jsem si užívala svoje poslední prázdniny.
Vlastně celé těhotenství jsem byla příjemně zaneprázdněná, měla jsem najednou spoustu času na kamarádky, které už děti měly, na procházky, na kamarádky, které ještě studovaly, na rodiče, kde jsem bývala téměř denně. Prostě když se něco dělo, tak i když ble stavy mě opustily jen v 7. měsíci na 4 týdny, tak mi bylo vlastně fajn.
Pak se narodil Tomášek – naše nádherné, toužebně očekávané, zdravé miminko. Trochu jsem se bála, co bude, ale Tomík byl fakt úžasný, takové miminko bych přála každému.
A doma jsem se za ten rok a 4 měsíce nikdy nenudila. Ba naopak, svou mateřskou „dovolenou“ si fakt moc užívám. Miluju ten pocit, když mě ráno probudí broukání našeho kloučka (pokud to zrovna není v půl šesté, to bych se nejraději zahrabala pod polštář a dělala, že tu nejsem ;o)), ale naštěstí tohle mívá jen jednou za čas, jinak spí tak do sedmi) a já vím, že mám na něj čas. Že se nemusím hnát přecpaným městem do práce, abych z ní přišla v osm večer naprosto hotová, že nemusím doma nastoupit na druhou směnu, aby to tu na nás všechno nespadlo, že nemusím ven, když je neuvěřitelná zima nebo horko, nebo když prší a prší a prší. Že když je krásně, můžeme být celý den venku…. Asi to všechny znáte.
Jasně, někdy mám toho „maminkování“ tak akurát dost, ale to mi pak stačí chvilka bez Tomíka a jsem v pohodě.
Těším se na manžela, až přijde z práce. A manžel se těší na nás. Tomík ho miluje a je úžasný pozorovat, jak už od narození, když manžel přijde, tak ho pomalu nenechá ani si odložit věci a natahuje se za ním (jasně, za mala jen kňoural, dokud si ho nevzal, ale je fakt, že poznal, že je tu táta a že přijde chování od něj, je to prostě jejich rituál). Ať mi nikdo neříká, že dítě tátu takhle brzy nepozná….
Ale když si vzpomenu, jak jsem se bála, že mě to doma po měsíci nebude bavit, tak se musím smát. Jsem fakt naprosto spokojená. Nic mi nechybí. Určitě na tom teda má zásluhu i to, že máme v domě babičku, takže si dost často Tomču na chvíli vezme, nebo jí ho můžu kdykoliv donést, když něco potřebuju udělat. Ale i to má něco za něco, kdo nebydlí sám, ví, o čem mluvím. A moji rodiče bydlí kousek, tam jsme taky pečení vaření, takže v tomhle směru mám proti některým z vás obrovskou výhodu. A já si to uvědomuju a jsem za to ráda.
Zkrátka mi doma je moc, moc dobře.
Právě jednám se šéfovou o částečném úvazku, ale to je spíš proto, abychom měli nějaké korunky navíc, ty 3500 je fakt bída. A bude to jen tak maximálně na 12 hodin týdně, hlídat bude moje mamka. A taky proto, že po 3 letech doma by mě asi šéfka už zpátky nemusela vzít, teď se naskytla příležitost, tak jí zkusím využít.
Uvidíme, jen doufám, že to bude ku prospěchu nám všem.