Klučičí máma
Je pátek, devět hodin ráno, jsme doma, protože babička Anička je v Mariánkách s Luckou a malou Andulkou. Zítra se vracejí.
Ráno jsme vstali, najedli se, převlíkla jsem Maja, Tomíkovi jen ponožky (ne, že by to neuměl, ale je to můj lenoch a má rád pozornost, tak to převlíkání bývá spíš spolupráce, aby neměl pocit odstrčenosti, když převlíkám Marka), dala jsem Majovi mlíko. Tomík nechtěl, odešlo nám víčko od nekapacího hrnečku, což byla nejzazší meta pro pití mlíka z něčeho jiného, než normální hrnek, no z normálního už mu tak nejede.
Pak se kluci zašili do pokojíčku a krásně si spolu hrajou. Před chvilkou jsem je pozorovala jedním očkem při učení anatomie, vytáhli si velkou tatrovku, Tomík rukou dělal "panáčka", jako že jde natsoupit na sedadlo a lákal Marečka, ať taky nastoupí. No a ten ani ne dvouletý špunt udělal taky rukou "panáčka" a nastoupil hezky na sedadlo. Tak trošku jsem čekala, že si sedne na korbu, když mu Tomík říkal nastup, ale on to pochopil správně.
Občas přemýšlím, jestli Tomík nějaké věci nedělal v Markově věku jen proto, že to neměl kde okoukat, nebo jestli je Marek prostě větší koumák, lumpík a šikula, prostě můj malý divoch.
Když jsme čekali Marka, deptaly mě otázky, co bychom si přáli. Nějak nebylo moc lidí, kteří by byli ochotní pochopit, že je nám to opravdu jedno. Navíc já jsem si pro sebe říkala, že přece když mi to bylo jedno u prvorozeného, tak nebudu to druhorozené zatěžovat tím, že bych po něm chtěla, aby bylo kluk nebo holka, to by přece nebylo fér. Asi trochu zvláštní myšlenka? No já to tak cítila. Ještě víc mě vytáčely řeči o tom, že přece musím jasně chtít holku, protože každá žena touží po dceři. No nevím, kam na to ty lidi choděj. Vážně mě tohle nikdy netrápilo. Chtěla jsem jen zdravé dítě. A to se, ťuk, ťuk, ťuk, díky Bohu povedlo.
Když se narodil, ani na minutu mě nemrzelo, že to není holčička, byla jsem připravená přijmout obě možnosti., Byl nádherný, tak podobný bráškovi, celý náš. Jak uplynul první rok jeho života, začínalo být čím dál víc patrné, že mám opravdu dva kluky - klučičí hry se rozvíjejí víc a víc, jsou to dva malí divoši, je jich všude plno, ale jsou to i naše sluníčka. Jsem zvědavá, co dalšího mě překvapí.
Jsou to skoro dva roky, co jsem máma dvou kluků. Dva nejdivočejší roky, co jsem zatím zažila - když byl malý Tomík, byl jeden, teď jsem měla k novorozenci, kojenci, batoleti ještě druhé batole, školkáčka.... Dva z nejrkásnějších 4,5 let, z mého mateřství. A já denodenně obejvuji něco nového - v mých dětech i v sobě. Že věci jdou dělat i jinak, než by se zdálo, že můžu řešit problémy i jinak, než jsem si myslela co by prvorodička, že se vyplatí komplikovanější řešení problému, než okřiknutí nebo plácnutí. A hlavně, že i já mám trpělivost, o které jsem dřív netušila...
...díky svým dětem.