Jak se máme
U nás je střídavě oblačno, vyloženě mám stavy, kdy bych se nejradši na chvíli někam sama zavřela, a pak zas naopak - sleduju Tomíka na tváři mám připitomělý výraz - usmívám se jak tydýt, jak je sladkej a jak ho miluju.
Tomík je v podstatě hodný, jako vždycky, ale je to prostě beránek v pravém slova smyslu, a tak mi dává kapky. Neřekla bych, že je to zlobení, spíš důrazné prozkoumávání hranic, kam až může zajít.
Ale třeba dneska mě fakt dojal - jsem se skoro v jeho 3 letech dočkala první odříkané celé básničky bez slovíčka nápovědy - dote´d vždy jen doplňoval - kousek já, kousek on... Čte je moc rád, mod rád je i poslouchá, ale ne a ne je říkat bez pomoci. A dokonce na požádání řekl pak i taťkovi.
..... Já si tak občas, když má Tomík fakt den na zabití, říkám, že až budu zas furt v práci a děti uvidím o hodně míň, než teď, tak bych dala nevím co za tu možnost trávit s nima zase celé dny, takže i tohle vztekání poslední dny beru trochu jinak. Prostě je to můj miláček.
A Mareček samo taky, ten mi zas pro změnu vykouzlil připitomělý úsměv na rtech a pocti naprostého blaha, když jsem mu objevila první zoubek. A chvíli na to i druhý.. Fakt nejhezčí maličkosti.
A ten smích - to je zhmotněné blaho ;o)