Tábor v Doksech
Uplynulý týden jsem s dětmi strávila v Doksech na integračním táboře dětí zdravých, tělesně a mentálně postižených.
Bylo to fajn, jestli mě za rok vezmou, tak pojedu zase. Je teda fakt, že třetí den byl ve znamení pokňourávání a bojkotovánídozoru jak mými, tak hlídanými dvěma dětmi, čtvrtý vztekáním mých dětí, ale pak bylo líp a líp.
Nevím, kde začít, paráda byly jízdy na koních každý den - Tomík jezdil a na Polince, nejmenší (přitom jindy se sápe na největší koně, ale získala si ho), Majo na Vojtovi - třetí nejmenší. Jel i bez sedla a prospělo mu to - hned druhý den - jak se musel držet hřívy a hlavně nohama, tak se konečně krásně narovnal a přestal se na koníkovi hroutit.
Arteterapie byla taky bezva - takových krásných výtvorů od dětí za jeden týden, to je bomba. Vedla ji maminka té kamarádky, co mě tam nalákala, je to učitelka v MŠ, studnice nápadů - mám inspiraci na práci s dětma v mých kurzech cvičení, jednoduché věci... No a hlavně - oba kluky to bavilo. Tak ať mi pančelka ve školce netvrdí, že Tomík nechce malovat a tvořit...
Muzikoterapie taky fajn, kluci i zpívali, což je na ně fakt výkon. Dokonce na bojovce ve čtvrtek večer zazpívali čertovi, aby mohli jít dál.
Jen teda sportovní hry těžce bojkotovali, písek byl lepší.
Celkově se projevilo, že jsou spíš individualisti a tolik organizovaných věcí na ně bylo dost (odpoledne ještě každý den od pěti hry s pohádkovými postavičkami), jsou holt po mamince, ale snažili se a většinu programu zvládli. Hlavně když pak dostali volno místo těch sportovek - svačina nebo písek je nechaly vydechnout.
Na to, že jsem s nimi poprvé byla někde sama (jakože někde mimo rodinu) to bylo super. Zní to teda asi docela divně, ale prostě máme tatínka, co si tu dovču mohl vždycky vzít s námi, takže to bylo opravdu poprvé. No vlastně kolem roka a půl jsem s Tomčou byla sama na dva dny na chalupě s partou lidí (a to batole pořád volalo táta táta, proto jsem další pokusy nějak nepodnikala).
V neděli za námi přijel děda Honza předvést simulovanou střelbu na počítač určenou zejména pro nevidomé. Mělo to docela úspěch, děti stály frontu, některé byly dvakrát, pár z nich i třikrát. Děda teda stihl jen oběd hned po příjezdu, pak byl u střelby, kde si dvakrát odškoičl zakouřit ke koníkům, no a už byl čas ho odvézt, aby stihl autobus zpátky. Kluky jsem nechala Zuzce, protože jinak by nestihli táborovou hru. Zvládli to.
Ve čtvrtek odpoledne jsme si dali výšlap na Bezděz, skupinově, celý tábor. Cesta teda hodná medaile, takový kopec, kameny, kamenné schody, no bylo to vyčerpávající (zvlášť když si někdo s sebou vzal golfky s vidinou toho, že právě probuzené dítě vytažené z auta se v nich dospí a rozkouká, případně nebude rušit u prohlídky). Nahoru jsem došla s vypětím všech sil a vděčná za pomoc vedoucí arteterapie, kterou vzal Majo za ruku, aby ten kopec vyšla, ale také pánovi,který mi ve třičtvrtě cesty sebral kočár se slovy, že už se na to nemůže dívat.
Na sestup jsme vyrazili dřív, abysme měli dost času a udělala jsem dobře - byla to nejpohodovější chvilka tábora, taková moc příjemná, bylo nám všem dobře, kluci vysmátí, já (ač jsem vláčela kočár, nevím, který čert mi to nakukal, kdo byl na Bezdězu, ví) jsem byla taková nějaká šťastná, spokojená..... Prostě prima pauza od kolektivu, sestup jen ve třech, šli jsme to neuvěřitelně dlouho a užívali jsme si každý krok.
Pod hradem jsme ještě koupili něco na památku - mareček si vybral prasátkový hrneček, jako že na mlíčko, Tomík nechtěl, ale pro jistotu jsem vzala ještě jeden, kytičkatý - děsně se mi líbil, buď ho budu mít já na čaj, nebo Tomík na mlíko, kdyby si to rozmyslel. Koupi jsme ještě adu slánky, pepřenky a kalíšku na párátka na talířku, na tom jsou šneci. Vše je ale v podobném stylu, takže to k sobě hezky ladí.
Večer byla ta bojovka - docela strašidelná, ale snad jsem klukům vysvětlila, kdo že byl které strašidlo a tak. Čert byl teda fakt jak z pohádky. No a na strašidlo s igelitem jsem teda vyjela, že jako to bymohlo stačit, že mám malé děti a že se mi tohle strašení fakt nelíbí... Nerozní matka, no.... Přiznávám, že v půlce cesty jsem se neuvěřitelně lekla, když Majo rozsvítil baterku a objevil se mi u nohou stín - myslela jsem, že je to nějaké zvíře, zatoulaný pes. No kluci si ničeho nevšimli. Získali jsme indícii k hledání pokladu - Indície bude plavat na vodě.
V pátek ráno za námi přijel Michal, zůstal do konce. Odpoledne proběhlo hledání pokladu - v dešti, mělo to svoje kouzlo. Na vodě skutečně plavala indície - respektive mapa zavřená v láhvi. Poklad jsme našli, tak byly děti spokojené. No a dnes po snídani jsme jeli domů, chtěli jsme cestou na Housku, ale byla zavřená, tak jsme jeli přímo.
Zpracováváme dojmy, ale myslím, že za rok by kluci jeli moc rádi, Tomíkovi se domů vůbec nechtělo..
Hlavní ale pro mě je to, co říkám pořád. Že i když jsou děti někdy mrzké, ukňourané, vzteklé, perou se, zlobí se, budí se ráno v šest, nebo mi nonstop týden visí na noze, hlavně, že jsou ZDRAVÉ. A tím teď nemyslí rýmičku a podobné nemůcky. Ono vidět děti s vážnýma nemocema (autismus, různé vývojové vady, často v kombinaci) nutí k zamyšlení snad každého. Zkrátka to všechno bylo na jednu stranu děsně smutný, že ne všichni jsou na tom tak, jako my. Ale na druhou stranu bylo děsně fajn, že všechny děti se radovaly z plnění úkolů, hledání pokladu, zpívání, koní, malování....... Byla tam bezva parta, zvrevé děti bez okolků přijaly handicapované, lítaly všechny spolu (kdo toho byl schopen), Alenka mě nejdřív chodila tahat za culík, ale pak jsem jí začla zpívat písničky, tak si chodila pro písničku. Já, která si nepamatuju jména a pletu si obličeje jsem si zapamatovala snad všechny děti, protože všechny byly úžasné. A samozřejmě i jejich rodiny.
Tak snad i tyhle děti budou mít na co vzpomínat a je jim krásně, jako nám.