Dvě, nebo tři???
„Jé, maminko, to by se nám mohla narodit třeba holka,“ říká dnes ráno Tomášek.
„No, to by se nám mohla narodit, ale kam bysme jí dali? Vždyť tady máme strašně málo místa.“ odpovídám.
„No tady, kdybyste udělali trochu místa v posteli, tak by se vám tam vešla.“ Má v tom jasno.
„No jo, tam by se ale vešla jako miminko,“ říkám mu na to. „Kampak bysme jí dali postýlku, až by vyrostla? Kde by spinkala?“
„No přece u nás“ křičí Tomík a Majo ho překřikuje ve stejném čase „u nás, u nás by spinkala“.
Vymysleli, že bysme jí tam dali třetí polštářek a peřinku a bylo by to vyřešené.
Není tohleto regulérní nátlak? Sice máme jasno v tom, že dvě jsou do momentální situace akurát, oba jsme chtěli mít dvě děti, na holčičce nikdo nevisel, tak co řešit. Ale i přes to – už nikdy netěhotnět, nekojit, neprobdít noci s břichabolným novorozencem, nezažít první zub, slovo, krok.... Spoustá krásných věcí. No uznejte, kdo by se aspoň na vteřinku po takovém rozhovoru nezamyslel, byť opravdu na tu vteřinku a s tím, že dojde ke stejnému výslekdu, jako předtím – dvě jsou akurát....
Tak jsem opět sama sebe ujistila, že dvě stačí. Aspoň pro příštích 10-15 let. Pak se uvidí, miminko ve čtyřiceti na rozmazleování by taky nebylo špatné. I když to už bych i mohla být babička ;o)
Mám jasno v tom, že právě teď by se mi do dalšího miminka nechtělo. S klukama se domluvím (i když někdy komunikace vázne, co si budeme povídat). V září půjde Majo do školky. Osamostatňují se. Když je dám do bazénu, můžu si lehnout na lehátko, zavřít oči a jen poslouchat, co se děje a verbálně usměrňovat. Jako dnes odpoledne. A včera. A předevčírem. Na hřišti jsem přečetla půlku knížky – jeden den 1 asistence, druhý den 3 asistence za dopoledne. Před rokem jsem si o tomhle mohla nechat zdát, lítala jsem jim pořád za zadkem, protože něco chtěli, nechtěli, šlo jim nebo nešlo jim.
Někde jsem četla, že každé období dětství vlastních dětí má svoje kouzlo. Asi na tom něco bude. Tak si musím tu relativní pohodu užít, než to zas přejde.
L.