Co se u nás dělo?
Ke konci prázdnin začaly přípravy na opětovnou docházku do školky, nákupem většího oblečení počínaje psychickou přípravou konče. Příprava byla asi dobrá, protože nástup byl hladký a bezproblémový.
Do školky by samozřejmě nejraději šel i Mareček, hrdě se hlásil "já, Mau, kaky". Bude si muset ještě rok počkat, snad mu nadšení vydrží.
Plánovaná dovolená v Itálii se změnila v dovolenou na Djerbě. Byla to taková rychlá změna plánu, především kvůli počasí. Letěli jsme nalast minute, odlétali jsme 11.9. večer, i to byl důvod, proč jsem pak nepsala, byla jsem ve výru balení a příprav, aby vše klaplo.
Odlet byl v pátek, takže jsme byli dopoledne u našich, kluky jsem tam dala spát. Mareček spal, ale Tomík neusnul, asi tím, jak byl natěšený, protože pořád každému vyprávěl, že poletí k moři, letadleeeem, no prostě se moc těšil. Bála jsem se, že bud eprotivka, když nespal a letíme večer, ale zvládl to na jedničku. Vlastně oba kluci.
Na letiště nás odvezl Kája, hned jsme se zbavily kufrů a prošli pasovkou, abysme měli dobrý výhled na letadla, snad ani nemusím psát, že celou hodinu kluci vydrželi koukat, jak letadla přijíždějí k bránám, nebo je couvají od nich na rampu.
Letadlo letělo na čas, po nástupu se kluci rozkoukávali, při startu byli trochu nervózní, ale pak nadšeně koukali na rozsvícenou Prahu. Pohled to byl krásný, jak jinak.
Mareček usnul u mě na klíně, přeci jen byl vyjukaný a taky trochu přetažený. Položila jsem ho na sedadlo, spal jako dudek. Tomík si ještě dal jídlo v letadle, tvrdil, že spát nechce, ale nakonec usnul.
Přistání kluci prospali, naštěstí, Tomík by asi jinak vyváděl kvůli uším. Vzbudil je až potlesk, když už jsme seděli.
Na letišti na Djerbě - jak jinak - si dali na čas, strávili jsme tam ve frontě u pasovky nejmíň hodinu, Mareček byl mrzutý, ale kdo by se mu divil, bylo kolem půlnoci. Na hotel jsme dorazili asi ve dvě, do postele jsme my s Michalem padli asi ve 3. Děti se vzbudily v sedm.
Hned jak Tomík otevřel oči, dožadoval se "toho moře", takže jsme se oblíkali, že půjdeme na snídani. Co čert nechtěl, Tomík s asistencí Marečka si skřípl prst mezi lítačky (nechápu, k čemu tam byly dobré), a to dost fest, slejzá mu nehet. No muselo ho to bolet moc, ale nesl to statečně, když chtěl vidět to moře přece. Nasnídali jsme se a vyrazili.
Kluci chvíli koukali, moc se jim nezdály vlny, docela foukalo, ale nakonec se smočily, nechaly se i vzít dál od břehu, ale písek je jistota.
Hned první den nám tam pršelo - nic moc, ale co člověk nadělá. Nakonec nám tam pršelo ve třech dnech, z toho jedna bouřka opravdu velká, ale jinak bylo hezky. Nebylo moc horko, tak 25-30, což pro děti celkem fajn, na koupání bylo, teplo bylo i v noci, takže až na ten déš´t fajn.
Kluci se postupně otrkali, takže ke konci si nabírali vodu do kyblíku i v moři sami, což považujeme hlavně u Tomíka za velký pokrok. Dokonce se i v moři dožadoval "plavání" - aby ho tatínek vzal dál od břehu, do větší hloubky. V bazénu to vyžadovali oba dva, prostě se nám z nich staly rybičky, takže dovolená se vydařila. A bylo fajn i pro nás po pěti letech zase vidět moře.
Zpáteční let byl ještě později, odlet o půlnoci, takže přílet do Prahy ve tři, ale kluci byli tak unavení, že prospali skoro celý let. Naštěstí, nebyl tak klidný, docela dost turbulencí, ani mně nebylo nic moc. Vzbudilo je opět přistání. Doma jsem s nima do postele zalezla rovnou já, michal byl na samotce v ložnici, aby se alespoň tochu vyspal.
Přiletěli jsme zpátky v noci na středu, o víkendu byla pouť ve Strakonicích. Jeli jsme v sobotu, a to celá rodina (kromě pesana). Ve Strakonicích klasika - oběd na tenise, pak pouť (kolotče a dobroty, kluci se jen olizovali). Večer grilovačka na tenise a spát (Luky s rodičema jeli do Prahy, babi s dědou zůstávali taky na noc). Ráno jsme zopakovali pouť a pak oběd u nové tety. Hezký výlet. Kluci spokojení, večer padli i přes to, že spali v autě asi hodinu.
Minulý víkend jsme měli dámskou jízdu s květňandama. Tequilla, víno, fondue, chlebíčky..... príma akce to byla, hmmmm... Bylo to s přespáním v jednom moc hezkém domečku. A ráno si pro mě Michal s klukama dojel. Jen mě mrzí, že jsme nedali Říp ani letos, těšila jsem se, že to konečně klapne, ale z odpolední varianty nakonec byla dopolední, a to by kluci moc nezvládli, protože v autě toho většinou moc nenaspí a veče by tatínkovi dali nejspíš kapky, místo aby hezky usnuli.
V neděli jsem doprala poslední prádlo z dovolené, hurá. By jeden nevěřil, kolik se toho ušpiní...
Za ten měsíc a půl se mi z Tomči zase stal školkáček, tentokrát o moc šikovnější, než loni. Ráno nebrečí, docela se i snaží převlíkat, sem tam mi řekne, co ve školce dělali. Přes dovolenou mi přijde (i dalším lidem), že tak nějak dospěl, vytáhl, zmoudřel... Prostě je z něj kluk jak malovaný. Tak snad je první náročené období za námi a já budu mít na chvilku klid. Sice vystrkuje růžky Mareček, ale doufám, že to nebude tak náročné, jako s Tomíkem. Minulý týden jsem se mu snažila vysvětlit, že nesmím být takové éro, jako jeho bráška, protože maminak by to dalšího dva a půl roku nemusela vydržet.
Z Marečka se nám na dovolené stal mamánek jak vyšitý, ale snad to pomalu polevuje, už alespoň nedělá takové scény, když je ukládá Michal.
No a poslední důvod (důvody) je to, že maminka má už delší dobu nějak víc energie, a tak kromě korálek a masáží (které právě začala rozjíždět a včera měla první klientku z ulice) se vrhla i na cvičení maminek s miminky. V jednom mateřském centru mám dvě hodiny ve středu dopoledne - tam beru Marka s sebou a jezdí se mnou i Lucka s Aničkou - první hoidnu si budeou hrát, to mám mimča, druhou snad cvičit, když to půjde. Uvidíme, jak to půjde, jestli budu Marečka nechávat doma, nebo brát s sebou. Zatím je to všechno v začátku. Za dva týdny mi do toho začne další cvičení v jiném MC, to bude v úterý odpoledne, tudíž bez Marka. Tak snad se budou maminkám moje hodiny líbit.
To je za poslední týdny asi vše, možnás e ještě k něčemu průběžně vrátím, jak si vzpomenu, opravdu jsem nepsala dlouho. Jak to bude dál radši neslibuju, přeci jen mám míň volného času, ale jsem spokojená, děti snad taky, manžel si taky nestěžuje, tak snad je vše, jak má být.
Lenka